Příběh sluchadla

První sluchadlo si pamatuji moc dobře. Jako malá holka jsem měla krabičku se šňůrou. Psal se rok 1974. Maminka mi ušila kapsičku se šňůrkami, do které se krabička strčila a kterou jsem měla zavěšenou na krku a z krabičky vedl tenký „káblik“ s čudlíkem, který se dával do ucha a krabičku jsem měla na hrudníku.

Ten v bílém plášti

Testování mého sluchu u dětského ušního lékaře, tenkrát jsem nevěděla, že je to testování, nebylo zrovna příjemné – hrnčivý zvuk budíku, který mi přiložil k uchu mi byl strašně protivný, když při tom na mě při tom mluvil a já měla opakovat po něm slova, neslyšela jsem ani hlásku. Strašně jsem se bála a chtěla utéct. Říkala jsem si: „Poč to dělá“?

Moje první „slyšení“

Do mateřské školky jsem chodila se sestrou dvojčetem, které sluch mělo v pořádku. V mateřské školce jsem reagovala opožděně na všechno, i přes sluchadlo jsem neslyšela pokyny paní učitelky. Ještě dnes si vybavím tu krabičku, co jsem měla pověšenou na krku a šnůry s čudlíkem do ucha. Nechápala jsem, co to je a proč to mám.

Mávání rukama

Na první třídu si vzpomínám, moje máma nás měla dvě, a tak mě vedla do školy babička. Otevřeli se dveře, já uviděla děti, co tam tak divně mávají rukama. Vyjeveně jsem se na ně dívala. Babička mě tam nechala a odešla. Po čase jsem se mávat rukama naučila také, osvojila jsem si, jak se v té době nazývala, znakovou řeč>>.

Jak přes tři hrnce

Krabičkové sluchadlo, které jsem i v první třídě nosila, mělo velký nedostatek, šňůrka pořád vypadávala z ucha, krabička se na hrudi neustále houpala, každé bouchnutí krabičkou o stůl při posazení vydalo obrovsky nepříjemný zvuk. O přestávce jsem krabičku schovávala do aktovky, ve třídě neslyšících a nedoslýchavých spolužáku jsem nebyla jediná, kdo házel sluchadlo vzteky do tašky.

Drahé a nedostupné

Závěsné sluchadlo jsem dostala asi ve druhé nebo třetí třídě. V té době byla tato sluchadla drahá a nedostupná. Mým rodičům se přesto povedlo sluchadlo sehnat. Sluchadlo se zavěsilo za ucho a z něho vycházející čudlík jsem si zasouvala do ucha. Bylo lepší než krabičkové, které pořád škvrčelo, zvuk přes něj byl nesrozumitelný, ani se nedal poslouchat. Závěsné sluchadlo mělo čistší zvuk, přesto jsem slyšela stále rozmazaně. Někdy v té době jsem se spontánně naučila odezírat, o tom jsem napsala v článku Co je to odezírání.

Neviditelné sluchadlo

Když jsem dospěla, a nastoupila do zaměstnání, pořídila jsem si nové sluchadlo, za které jsem si doplácela 17 tisíc korun. Byl to vlastně jenom čudlík, který se zasunoval hlouběji do ušní dírky a téměř na mě nebylo vidět a šlo snadno přepínat na jednotlivé programy-výšky, hloubky Přes toto vylepšení mi lepší srozumitelnost řeči nedoneslo. Naučila jsem se neslyšené slabiky či slova domýšlet>>. Ne vždy jsem se domyslela správně a pak docházelo k mnoha trapasům.

Nejlepší a levnější

Moje poslední sluchadlo je přesně to, co jsem  od něj očekávala. Dokáže potlačit okolní zvuky, mohu přepnout program na blízko a v autobusu rozumět lépe, když na mě někdo vedle mě mluví. Po přepnutí na jiný program, slyším lépe a ostřeji vzdálené zvuky, program T mi umožňuje nechat si sluchadlo a na uši si nasadit klasická sluchátka k televizi a rozumím slovům velice dobře. Nenechala jsem si totiž sluchadlo naladit jen podle audiometrie, ale především podle vlastního pocitu a to se ukázalo jako nejlepší možné řešení. Dříve mi totiž okolní  silné okolní zvuky překrývaly mluvenou řeč. Teď jsem se sluchadlem kamarád a spokojenější, o tom jsem psala článek Sluchadlo přítel či nepřítel? Neznamená to, že rozumím všemu, ale posun v tom je velký a paradoxně jsem na sluchadlo doplácela jen něco kolem 8 tisíc korun.